I kdyby pan Daniel Keyes nenapsal nikdy nic jiného než povídku Růže pro Algernon (Flowers for Algernon), o své místo v seznamu úspěšných spisovatelů by nepřišel.
Jeho geniální sci-fi povídka vyšla poprvé roku 1959 a od té doby zanechává trvalou stopu v myslích čtenářů.
Leckomu vystydla nedotčená káva u které číst začal, někdo pak neusnul a několik dalších si dokonce řeklo, že se s pocity a otázkami, povídkou otevřenými, musí aktivně vyrovnat.
I učiněno mnoho lití, leč málo soch lepších na ně roztavených liter.
Možná také ve vás uvázl ten rafinovaně jednoduchý příběh, i ve školní čítance se s ním šlo potkat.
Co vlastně způsobuje tolik vzrušení nad několika měsíci života zachycenými v deníku bezvýznamného idiota Charlieho?
Jeho marná snaživost že vzbuzuje soucit? To jak ztratil štěstí ve stejném okamžiku kdy k němu přišel? Nenaplněný vztah se ženou?
Fatální úděl malé myší kamarádky? Posměch i závist lidí z fabriky? Nechtěné poznání lidského světa? Vidíte, stále otazníky.
Stékají se jako kapky do louže, v jejímž mihotavém odrazu nás samých lze zahlédnout věčné otázky lidské existence.
Charlie objevil, že lidský mozek je malý vesmír. Ve svých možnostech a schopnostech je nám stejně darem jako prokletím.
Objevit, jak s ním správně zacházet, mu však nezadržitelným časoběhem dopřáno nebylo.
Jen uschlé růže položené na travnatý drn v parku připomínají, že Charlie Gordon řízením osudu vystoupil na chvíli o několik příček žebříku výše než my ostatní.
Stihnul jen, říci nám co viděl. S tím musíme dál každý sám.
Občas bychom se však mohli sejít u divadelního představení.
Vy se posadíte poněkud zvláštně dokola kolem scény a my se pokusíme v komorním prostředí sehrát vlastní dramatizaci povídky Růže pro Algernon tak, abyste mysleli, že dvě hodiny jsou vlastně málo a nenecháme vás na pokoji ani o přestávce.
Doslova na dosah vaší ruky se rozvine představení mnoha obrazů, atmosfér a originálních nápadů.
Pokud na konci setřete slzičku dojetí, přestože jste se před tím několikrát zasmáli, tak se divadlo povedlo.
